K významným osobnostem, které ovlivňovaly vývoj a dění na Severní Moravě.
(Příspěvek k Zemskému sněmu ZSRU v Olomouci r. 2004 )

Náš rod pochází z Valašska. Delší dobu jsem bydlel na Severní Moravě v Šumperku, mám k tomuto městu a celému kraji v Jeseníkách vřelý vztah a proto se můj příspěvek týká méně známým osobnostem, které se přesto významně zapsaly do historie nejen Severní Moravy, ale i naší země.

Páni z Boskovic

První zmínky o rodu pánů z Boskovic jsou známy již od počátků 13. století. Za praotce pánů z Boskovic je považován Velen, který obdržel erb od krále Přemysla Otakara I. Největší rozmach zaznamenal rod na přelomu 15. a 16. století. V 15. stol. se Boskovicové při česko-uherských válkách (boje mezi českými králi Jiřím z Poděbrad a Vladislavem II. Jagelonským na jedné straně vůči uherskému králi Matyáši Korvínovi) přidali na stranu Uhrů, diplomaticky a vojensky podporovali 
Korvínovy snahy o připojení Moravy k Uhrám a tím získali značný vliv. I přes popravu Jaroslava z Boskovic Matyášem Korvínem za údajnou zradu v r. 1485 postupně budovali svůj majetek V šumperském okrese se s pány z Boskovic setkáváme v několika souvislostech: od r. 1512 až do konce 16. století drželi Boskovicové panství v Rudě nad Moravou. V r. 1513 věnoval král Vladislav II. Ladislavu z Boskovic hrad Úsov s panstvím a město Litovel jako dědičný majetek. Mezitím se Boskovicům podařilo získat panství Zábřeh, které koupili od Trčků z Lípy. Toto zábřežské panství drželi až do r. 1589, kdy jej zdědil Ladislav Velen ze Žerotína. Mimo to drželi Boskovicové ještě ves Třemešek. Zbývající část úsovského panství získal jeho syn Ladislava z Boskovic Kryštof. Rod drží panství až do r. 1564, kdy vymírají všechny větve po meči.. 

Bruntálští z Vrbna

Rod pochází ze Slezska. Majetek vlastnili v Polsku, kde žili jejich příbuzní, postupně nato na Opavsku. Od 16. století byli jedním z nejvýznamnějších rodů v Čechách a na Moravě. R. 1506 se stali dědičnými vlastníky panství Bruntálu, podle něhož si upravili rodové jméno. V 16. století se Bruntálští v Vrbna prosadili mezi přední panské rodiny na Moravě a mnozí z nich zaujali významná místa ve veřejném životě. Po stavovském povstání (1618-1620) se rod rozdělil na dvě části: jedna, která se přiklonila k protestantům a horlivě se zúčastnila povstání, za to krutě zaplatila. Jejími představiteli byli Jiří Bruntálský, za povstání zvolen direktorem, který skončil ve vězení, kde r. 1622 umřel, a opavský hejtman Hynek Bruntálský, který nečekal na císařovu pomstu a raději uprchl do Nizozemí. Druhá větev se chovala zdrženlivěji a byla za to odměněna a tím si zajistila slušnou budoucnost. Její představitel Václav Bruntálský byl za věrnost císaři povýšen r. 1642 do hraběcího stavu, zajistil si možnost nákupu konfiskovaných statků a stal se zakladatelem nové větve, která žila na Moravě až do 20. století.

V okrese Šumperk jsou Bruntálští z Vrbna spojeni zejména s panstvím Kolštejn (Branná). Toto panství koupil Hynek Bruntálský v r. 1581. Pokračoval ve výstavbě zámku, kterou zahájili jeho předchozí majitelé-Žerotínové. Kolštejn drželi Bruntálští z Vrbna až do r. 1615, kdy jej prodali Janu Petřvaldskému z Petřvaldu. Erb pánů z Vrbna se podepsal na znaku Branné. ( V jejich erbu jsou francouzské figury-lilie a sloup, italsky colonna, na paměť toho, že jeden jejich předek zastřelil šípem římského hejtmana Colonnu). A v neposlední řadě i na jednom z pomístních názvů - počátkem 17. století založili poblíž Starého Města osadu s názvem Malé Vrbno, která byla nazvaná po svých zakladatelích.

Bukůvkové z Bukůvky
Poprvé se s nimi setkáváme ve 14. století. Jsou rodem, který pochází z Čech (Pardubicko), který posléze v 15. století odešel na Moravu, aby zde prodělal výrazný majetkový a společenský vzestup především v rakouských úřednických a 
vojenských službách. Původně rod český, nábožensky českobratrský, mající 
výrazné rysy moravského patriotismu, se postupně změnil na rod katolický a jazykově německý. (Za stavovského povstání 1619-1620 byli Bukůvkové evangelíci a byli většinou věrni Habsburkům).

Jedním z prvních známých byl Matyáš z Bukůvky, který vstoupil do příbuzenství s významnými a mocnými rody tehdejší doby. Jeho manželka Klára pocházela z rodu slavného husitského hejtmana Diviše z Miletínka a jeho druhou manželkou byla Kateřina ze Žerotína. 

Ctibor z Bukůvky se stal úředníkem Viléma z Pernštejna a ve službách tohoto vlivného člena panského stavu otevřel rodu Bukůvků z Bukůvky cestu k zámožnosti. Moravská odnož brzy zastínila větev českou (česká větev vymřela počátkem 16. století). První známý údaj o jejich pobytu na Moravě je z konce 15. století, a to o Janu Sezemu z Bukůvky.

Vzestup moravské větve vyvrcholil za Zikmunda a především Jana Bukůvky, který dědictvím po otci získal panství Třemešek u Šumperka a zdejší tvrz přestavěl na renesanční zámek. Zanedlouho nato koupil panství Ivanovice na Hané a i zde později byla provedena přestavba tvrze na representační zámek. Postupně vlastnili vsi Chromeč, Studénku, Hraběšín, Bohutín apod. 

R. 1719 byli Bukůvkové povýšeni do panského stavu a r. 1800 získali hraběcí titul v rakouských dědičných zemích. Řada členů rodu zastávala vysoké funkce, např. Jan Nepomuk Zikmund z Bukůvky byl císařským tajným radou a prvním presidentem nově zřízeného moravskoslezského zemského soudu, Karel Zikmund z Bukůvky byl krajským hejtmanem olomouckým a brněnským krajským hejtmanem a presidentem komise pro daňové provizorium na Moravě a ve Slezsku apod. 

Z Kravař

Rod měl společné předky s pány z Bechyně, odvíjející se od velkého rodu Benešoviců. Po Kravařích ve Slezsku se začali psát až na konci 13. století,. Nejvýznamnější osobou byl Lacek z Kravař, který zastával na počátku 15. století nejvýznamnější zemské úřady. Byl mj. ochráncem Jana Husa. Po jeho úmrtí v r. 1416 vymřela hlavní linie rodu, který však pokračoval ve vedlejších větvích pánů z Plumlova a ze Strážnice. 
Pravděpodobně nejvíce se pánové z Kravař podepsali na rozvoji panství Zábřeh. Toto panství získali od Šternberků. R. 1411 potvrzují městu velmi rozsáhlá městská práva, která na dlouhou dobu dala základ rozvoje města. Páni z Kravař drželi panství až do r. 1442, kdy jej prodali Tunklům. Některé obce (např. Jedlí) drželi až do r. 1447, kdy je Jiří z Kravař prodal. Mimo to vlastnili páni z Kravař také panství v Sobotíně, které získali již v r. 1399 a polovinu vsi Dolních Studének. 

Z Kunštátu

Prvním známým členem rodu byl Heralt z Obřan, olomoucký purkrabí v letech 1236-1240. Jeho syn Kuna založil městečko Kunštát a převzal jeho přídomek. Rod se rozrostl do mnoha větví. Z rodu nejvýše postoupil Jiří z Poděbrad (1420-1471), který byl po smrti Ladislava Pohrobka zvolen katolíky a utrakvisty českým králem. 
Strýc a poručník pozdějšího krále Jiřího z Poděbrad - Heralt z Kunštátu panoval na líšnické tvrzi na přelomu 14 a 15. století. (Líšnice-tvrz z r. 1348, první známý majitel Boček z Kunštátu, jeho potomci se psali z Líšnice). Mluví se o tom, že právě zde byl vychován pozdější král. Také se hovoří o jeho narození na blízkém Bouzově, který v té době držel také rod pánů z Kunštátu. Kolem r. 1410 jedna z odnoží kunštátského rodu Heraltové z Kunštátu získává panství Bludov. Ten drží až do husitských válek, kdy se dostal do držení Zikmundova spojence Beneše z Valdštejna. Heralt z Kunštátu také vlastnil Nový Hrad a související panství. Pozůstatkem tohoto slavného rodu je např. znak města Loštic, který převzal kunštátské pruhy. (Loštice jsou v současnosti známé výrobou tzv. olomouckých tvarůžek).

Švábeničtí

První zmínka o rodu Švábenických pochází z r. 1260 a staví tak Jiljího ze Švábenic, olomouckého purkrabího do pozice kolonizátora celé oblasti. 

Prapředkem rodu ze Švábenic byl Idík (Jiljí), který si postavil na Vyškovsku hrad, podle kterého si dal i rodové jméno. Působil na královském hradě Úsově a pro panovníka jako kolonizátor úsovského újezdu na Moravě a celého Turnovska v Čechách. 

Významným členem rodu byl Vítek ze Švábenic. Zastával několik významných hodností. Přes významné funkce však jeho jmění nerostlo, v rodové pokladně postupně klesaly peníze, protože pan Vítek byl příliš štědrý vůči církvi (část rodového majetku dal darem církevním ústavům, především klášteru křížovníků Božího hrobu na Zderaze v Praze) Jeho rodina zchudla. Po odvrácení přízně a vlivu panovníka se rozmach rodu zastavil. Přes to, že za husitských nepokojů pobořila vojska i hrad Švábenice, členové rodu nekapitulovali. Stáli sice na okraji moravské privilegované společnosti a nebyli dokonce ani jmenováni mezi panským stavem a jejich rod se propadl na vladycký, přesto však žili až do 18. století. 

Jiljí ze Švábenic měl dva syny: Hrabiše ze Švábenic a Všebora z Bobrové. Se jménem Hrabiše ze Švábenic v okrese Šumperk mnoho souvisí. Především po něm zůstala pomístní jména. V první řadě má být jmenován hrad Rabštejn, jehož zřícenina stojí poblíž Bedřichova. Právě jeho původní jméno mělo znít Hrabišstein. Po Hrabišovi ze Švábenic jsou dále pojmenovány některé vsi: Hrabenov, Hraběšice, Hrabišín.

Tunklové ze Zábřehu a Brníčka

Jejich první známý předek Mikuláš Tunkl (Dunckel) byl pravděpodobně Němec a pocházel ze Slezska. Je uveden jako městský fojt v Hranicích na Moravě. Měl dva syny-starší Jan, získal přídomek Drahanovský, druhý syn Hartmann byl purkrabím na Cvilíně u Krnova. Tunklové obou větví přesídlili do našeho kraje a drželi Brníčko, Kolšov, Hoštejn, Zábřeh a další místa. 

Posledním Tunklem byl Jindřich, který se stal dvorním úředníkem. Část rodu odešla do Německa, kde přijali přídomek von Hausbrunn nebo von Aussprung. Další generace rodu zchudly. Rod Tunklů získal r. 1434 hrad Brníčko a panství po pánech ze Šumvaldu. Zde je také zaznamenaná první vzpoura poddaných na Moravě v r. 1494.V r. 1422 kupují Tunklové Zábřeh. Zábřežské panství čítalo na 50 vesnic (mj. Bludov, Ruda, Třemešek, později Dlouhomilov, Dolní Studénky, apod.) Jan Tunkl se stal významným šlechticem a byl povolán do družiny císaře Bedřicha (Fridricha IV.) k římské korunovaci. V r. 1480 byl Jiří Tunkl přijat i se svými potomky do panského stavu. Po jeho smrti se majetku ujal jeho syn Jindřich, který však byl nucen pro velké dluhy majetek prodat a to Mikuláši Trčkovi z Lipé a Lichtenburka. Před tím však založil v Zábřehu chudobinec, stal se purkrabím Pražského hradu a v letech 1511-1519 byl královským správcem Dolní Lužice. Mezi tím (1516-1523) zastával funkci nejvyššího mincmistra v Kutné Hoře. 

Po Tunklech zůstalo poměrně hodně nemovitých a hmotných památek. Především rybníky a hráze kolem Zábřeha, zbytky hradu v Zábřehu, jeden z nejstarších dosud používaných zvonů v okr. Šumperk na dubickém farním kostele aj. 

Z Víckova

Jméno starobylého moravského rodu vladyků z Víckova dal gotický hrad Víckov na Tišnovsku. První doložitelný prapředek z Víckova se objevuje ve 14. století. Beneš z Víckova držel ve 2.pol. 14.století statek v Třemešku, který dostal od vladyky Svatobora ze Závořic. Za jeho vlády byl Třemešek rozšířen na největší rozlohu dosavadních dějin. Dále od r. 1422 až do r. 1437 držel Albert z Víckova větší část vsi Dolní Studénky (na jehož katastru leží třemešský zámeček) a tentýž od r. 1415 také panství Kolšov a Chromeč. 

Bohuslav z Víckova zastával v r. 1353 úřad zemského soudce pro Moravu. Víckovští se svého hradu Víckov postupně vzdali a tento zpustl. Přídomek si však ponechali. Ve 2. pol. 15. století si koupili statek Prusinovice a podle tohoto nového sídla se začali nazývat Prusinovskými z Víckova. Na Moravě patřili k významným a vlivným rodinám, i když do panského stavu nepronikli. K nejvýznamnějším členům rodu patří Vilém Prusinovský, který byl v letech 1565-1572 olomouckým biskupem a který se proslavil ráznou protireformační politikou a Jan Adam Prusinovský z Víckova a na Čejkovicích, který se aktivně zúčastnil stavovského povstání, byl jednou z jeho hlavních postav a po jeho neúspěchu musel emigrovat.  Mezi emigranty byl Jan Adam z Víckova jedním z nejhorlivějších bojovníků proti Habsburkům, v r. 1623 podnítil na Moravě velké povstání Valachů a sám se vyznamenal v několika vítězných bitvách. Rod vladyků z Víckova v 17. století vymřel. 

Z Vlašimi

Rod pánů z Vlašimi patří mezi nejstarší v Čechách. Na Moravu přišel na počátku 15. století, kdy dostal Jan z Vlašimi od krále Václava II. do zástavy hrad Úsov.
S rodem z Vlašimi jsou spojeny nejstarší dějiny úsovského panství. Hrad nejprve obdržel olomoucký purkrabí Jiljí ze Švábenic jako výsluhu od Přemysla Otakara II. r. 1260. Později jej drželi v zástavě Šternberkové, a od r. 1416 byl věnován rodu z Vlašimi, kteří se postarali o rozvoj panství. Za Karla z Vlašimi (1447-1475) a jeho synovců Karla ml. a Jiřího z Vlašimi (až 1513) se úsovské panství stalo jedním z nejbohatších na Moravě vůbec a ani období česko-uherských válek nezastavilo jeho rozkvět. Původní tvrz byla přestavěna na hrad. V historii okresu se rod z Vlašimi objevuje ještě v souvislosti se Sobotínem. V r. 1496 jim král Vladislav II. Jagelonský přenechal tvrz, hamr a ves Sobotín, který však drželi krátce. Po předku Václavu z Vlašimi, který držel panství Úsov, se jmenuje osada Václavov u Oskavy, kde nechal zprvu zřídit panský dvůr, ze kterého postupně vznikla r. 1767 dnešní osada. 

Karel Starší ze Žerotína

Jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších rodů historie Království českého všech dob. Tuto osobnost jsem si vedle Záviše z Falkenštejna, Jindřicha z Lipé a Albrechta z Valdštějna nadmíru oblíbil. Jsou to osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do dějin českého státu. 

Za praotce pánů ze Žerotína se považuje přerovský purkrabí Blud z Bludova . V Bludově (cca 5 km od Šumperka) bylo historické sídlo tohoto rodu. Na konci 12. století tento rod získává ves Žerotín a podle ní si mění i přídomek. Rod se postupem doby rozrůstal a získával na vážnosti. R.1478 byli Žerotínové povýšeni do panského stavu a v 16. století se mnozí z nich stali váženými osobnostmi. 

Blud z Bludova byl markraběcí úředník, který ves Bludov pravděpodobně založil. Zdejší panství od 14. století průběžně ztrácejí, aby je znovu ztratili a znovu nabyli. Naposledy to bylo r. 1718, kdy Bludov získávají od Lichtenštejnů a to zůstává jejich sídlem až do r. 1945. Od r. 1496 vstupují Žerotínové do dějin Šumperka. Petr ze Žerotína si Šumperk zvolil za svoje sídlo. Šumperk se však vykoupil z poddanství r. 1562, kdy se stal královským městem. Jan ze Žerotína se na přelomu 15. a 16. století přesunuje na tvrz ve Velkých Losinách, které se stávají po vykoupení Šumperka sídlem panství. R. 1589 je dostavěn místní zámek. 

Velké Losiny drží Žerotínové přes nepřízeň vojenskému a politickému osudu až do r. 1812, kdy tento zámek prodává Ludvík Antonín ze Žerotína Lichtenštejnům. 

V r. 1500 získávají Žerotínové panství zvolské (Zvole), a to až do r. 1561, kdy jej vykoupil olomoucký biskup a přičlenil jej k panství mírovskému (Mírov). V r. 1527 koupil Petr ze Žerotína dvůr Třemešek, ves Hrabišín a Dolní Studénky, později i Horní Olešnou. Obnovil tak třemešské dominium. To však zanedlouho prodal Bukůvkům. 

Žerotínové stáli také u zrodu panství Vízmberk (Loučná nad Desnou). Syn Jana mladšího ze Žerotína Přemyslav zde vystavěl nový zámek, kolem kterého později vyrostla nová vesnice. Přemysl ze Žerotína se zúčastnil stavovského povstání, majetek mu byl zkonfiskován. Na přímluvu svých příbuzných však panství získává zpět. Zdejší panství (v osadě Rejhotice dokonce stála vysoká pec na zpracování železa), drželi až do r. 1770, kdy jej prodali velehradskému klášteru. 

Hrad Rabštejn se dostal Žerotínům do rukou počátkem 16. století. Hrad osiřel poté, co se sídlo panství přeneslo do Janovic (okr. Bruntál). Hrad osiřel a r. 1535 byl pustý. Na panství Kolštejn (dnešní Branná) se Žerotínové zdrželi jen krátce. Drželi jej v 70. letech 16. století. Vedle původního hradu zahájili výstavbu renesančního zámku. Panství jim patřilo do r. 1581, kdy ve výstavbě pokračoval Hynek Bruntálský z Vrbna. 

V r. 1589 získává mocný Ladislav Velen ze Žerotína jako dědictví panství Zábřeh a Ruda nad Moravou. Ladislav Velen ze Žerotína byl jednou z hlavních představitelů protihabsburského odboje a po Bílé Hoře mu byly statky konfiskovány a předány Lichtenštejnům. 

Jak jsem už vzpomněl, nejvýznamnější postavou tohoto rodu byl Karel Starší ze Žerotína. 

R. 1590 se vydal do Francie, aby tam pomáhal hugenotům v boji za náboženskou svobodu. V řadách protestantské opozice na Moravě si získal velký respekt a byl považován v počátku 17. století za jejího skutečného vůdce. Za povstání se Karel Starší ze Žerotína pokusil zaujmout neutrální stanovisko a ovlivnil svým postojem moravské stavy natolik, že dlouho váhali, zda se mají k povstání přiklonit. Habsburkové po vítězství na Bílé Hoře projevovali Žerotínovi uznání, ale ten pochopil svůj omyl a odešel dobrovolně do emigrace. Jedna z větví zde zůstala a r. 1706 byla povýšena do hraběcího stavu. 

Po Žerotínech nám dodnes zůstal zámek Velké Losiny (na zámku jsou mj. vyobrazeny členové žerotínského rodu), zámek Bludov (hrobka Žerotínů včetně ostatků Karla St. ze Žerotína ) či zámek Loučná. V Šumperku se nachází zbytky opevnění z dob Petra ze Žerotína, jejich erb je obsažen ve znacích Bludova a Branné.

Antonín Urbánek

^Zpět na začátek stránky^


Aktualizováno: 5. března 2004