Orlice (lat. aquila, fr. aigle, něm. Adler, angl. eagle) v české heraldické terminologii figura zobrazovaná jako jednohlavý orel hledící vpravo (výjimečně vlevo), mající přes prsa pružinu nebo pásku (perisonium) v podobě ležícího půlměsíce, jetelovitě nebo liliovitě ukončenou.

Orlice je odpradávna symbolem panovnické moci. Jako král ptactva vyjadřovala orlice (orel) moc, sílu, odvahu, statečnost a bojovnost od nejstarších dob (Asýrie, Babylon, Egypt, Persie) a představovala znamení božské i lidské moci a vlády. Ve starém Římě byla (resp. byl, tj. orel -pomineme-li české heraldické názvosloví) symbolem boha Jupitera a orel se stal znakem římských legií.

Orlice vznášející se k nebi vyjadřovala nejen vládu " z Boží milost" Dei gratia, ale také světovládný nárok. Tento symbol si oblíbili římští císařové a od nich pak převzali i panovníci křesťanští ( němečtí králové, pruští králové, francouzští císařové (Napoleon I. a III..). Orlice se stala erbovním znamením řady monarchií a zemí: Španělsko, Morava, Slezsko, Polsko, Německo, Rakousko, měst: Olomouc, Znojmo, Chrudim, Přeštice, rodů: z Kolovrat, Žďárští ze Žďáru, z Olbramovic, i atributem světců: sv. Jan Evangelista apod.

Orlice v plamenech

Podle kronikáře Dalimila (Dalimilova kronika) ji získal již Břetislav I. (1034-1055) s právem při cestách v císařských službách : "..vypalovat každý kout za sebou na celou míli, zářit rudou pochodní..."

Plameny na jeho černém peří tedy vyjadřovaly tu výsadu, že panovník má právo ohlašovat svůj příjezd na říšský sněm zapálením vesnic v okolí města, do nějž byl sněm svolán.
(Pozn. Původním symbolem knížecí moci bylo kopí. Stylizovaná kopí se objevují na denárech knížete Spytihněva II., krále Vratislava II. a Bořivoje II., jako jediný atribut držený daným panovníkem. O posvátném významu knížecího kopí svědčí tradice zachycená kanovníkem vyšehradským, který zaznamenal užití kopí sv. Václava s praporcem biskupa Vojtěcha v bitvě u Chlumce v r. 1126.

Primárním znakem českého panovníka v době předheraldické byl praporec typu gonfanonu s několika cípy)- zvláště na vyobrazením patrona České země , sv. Václava, gonfanon jednoznačně vyjadřoval knížecí hodnost. Až do vlády Vladislava II. (1140-1173) drželi vyobrazovaní čeští panovníci jako symboly kopí a korouhev ).
Orlici převzali do znaku naši Přemyslovci.

Nejstarší dochované vyobrazení orlice z r. 1192 máme na pečeti kralevice Přemysla, pozdějšího krále Přemysla Otakara I. Je možné, že orlici již používal kníže Vladislav II. v době druhé křížové výpravy evropských panovníků a šlechty v letech 1147-1148. Kronikář Dalimil popisuje vyznamenání knížete (krále) Vladislava II. císařem Fridrichem Barbarossou r. 1158 za udatnost při dobývání Milána, kdy mu císař uděluje královskou hodnost a "...dá černého orla, který štít českých knížat zdobil dodneška, jednoocasým lvem zaměnit..."

Nástupci Vladislava II. (1140-1173) mívali ve svém štítě jak orlici, tak i lva.
Přemysl Otakar I. zavedl v r. 1192 první tzv. jezdeckou pečeť panovnickou s orlicí, kterou po získání dědičného trvalého královského titulu doplnil dvouocasým lvem. Lev byl poprvé použit na jezdecké pečeti Přemyslova bratra, moravského markraběte Vladislava Jindřicha (pečeť listiny z r. 1213, na kterém však nebylo zřetelné, zda měl jeden nebo dva ocasy). V Dalimilově kronice stálo, že druhý ocas českému lvu přidal král ( později císař) Oto IV. za pomoc při porážce odbojných Sasů r. 1204.

Pozn. Dalimil ve své kronice píše o polepšení znaku, které měl udělit římský král Ota IV. (1198-1215) takto:"...Na paměť vítězství nad Sasem českého lva druhým ocasem obdařil...".Nejstarší barevné zobrazení obou symbolů přemyslovských panovníků nalezneme v Pasionálu abatyše Kunhuty, který vznikl v letech 1313-1321.
Spolehlivé vyobrazení českého dvouocasého lva je doloženo na pečeti kralevice Přemysla, pozdějšího Přemysla Otakara II. v r. 1247.

Roku 1197 byl Přemysl I. uznán císařem Jindřichem IV. za českého panovníka. Jeho pokus o dobytí trůnu však nebyl úspěšný, takže musel z Čech odejít. Za českého panovníka byl zvolen moravský markrabě Vladislav Jindřich (1197). Následná výprava Přemysla Otakara I. proti svému bratru Vladislavovi skončila vzájemnou dohodou, kdy se Vladislav vzdal vlády v zemi ve prospěch svého bratra Přemysla a sám se spokojil s markrabstvím moravským.
Přemysl Otakar I. v čele Čech si ponechal ve znaku orlici, Vladislav přijal do erbu lva. Moravský markrabě Vladislav Jindřich však umřel r. 1222 bezdětný a jeho země přešla (včetně lva) na Přemysla Otakara II.

Po celou první polovinu 13. století byly u nás používány oba základní symboly (orlice a lev) s tím rozdílem, že plamennou orlici používal vládnoucí panovník jako symbol zemský, a lev představoval dynastický znak, vyjadřující příslušnost k přemyslovskému rodu rozvětvenému tehdy do několika větví.

Přemysl Otakar II. byl vynikajícím politikem. Uź jako markrabě získal sňatkem rakouské země. Aby vyjádřil svoji výjimečnost a zároveň čekatelství na pražský stolec, rozhodl se v Brně užívat jako znak lva se dvěma ocasy. Otázkou zůstává, proč dva ocasy. Jedna z variant říká, že vznikl prostým přiložením dvou lvů na sebe. Podle stejné logiky dostala později dvě hlavy i orlice). Zdvojení hlav, používané od r. 1410 (králem Zikmund Lucemburský), vyjadřovalo svrchovanou autoritu a světovládný nárok.

Nejrůznější objekty a symboly panovnické moci Přemysla II. Otakara a Václava I. nesly často oba znaky, jak plaménkovou orlici sv. Václava , tak novějšího lva. Šlechtická shromáždění na sněmech zdůrazňovala nejvyšší moc světce Václava v jeho zemi a proti výsostnému rodovému znaku lva kladla na svatováclavský štít a korouhev plaménkovou orlici. Přemyslovští panovníci naopak ve snaze omezit moc šlechty dávali stále více přednost erbu se lvem. Tento znak potom od konce 13. století vyjadřoval skutečnost, že ústřední státní moc je v rukou panovníka.

Takzvaná plamenná orlice byla až do r. 1253 erbem dynastie a znakem země (do nástupu Přemysla Otakara II.).

Barvy:

Počínaje Přemyslem Otakarem II. bývá v atributech moci zastoupena i moravská šachovaná orlice. Šachování orlice se poprvé objevilo na pečeti města Znojma v r. 1272. Zpočátku se užívala orlice v červeném štítu červeně šachovaná, pak ve štítu modrém stříbrnočervená.
Za obranu Vídně císař Fridrich III. odměnil Moravany polepšením stříbrné barvy na zlatou. V 17. století pak Moravané změnily barvy, modré pole zaměnili za zlaté a orlici ponechali červenostříbrné. Zmatek v barvách dosáhl takové míry, že moravský zemský znak měl jiné barvy než v erbu císařství v zahraničí. Tuto situaci uznal i Ferdinand Dobrotivý, ovšem odmítl barvy změnit.

Pro Slezsko se vžila černá orlice na zlatém poli se stříbrnou pružinou na prsou, která byla původně znakem vratislavského knížectví. V současné době je umístěn uprostřed pružiny malý křížek.

Zbraslavská kronika píše o Václavu II. (1278-1305), že :"...měl na štítu lva, znamení Samsona, hrozného nepřátelům, v duši však orla vzhůru k bohu letícího...". Lze mluvit o tom, že lev byl postupně chápán jako symbol českého státu, zatímco svatováclavská plamenná orlice se stala erbem přemyslovského rodu.

Následně poté orlice zůstala stranou. Až po letech ji Jan Lucemburský udělil jako znak tridentským biskupům. Na domácí půdu ji pak vrátil Karel IV. v rámci obnovy přemyslovských tradic a rozvoje kultu sv. Václava. Jeho říšská orlice dokumentovala jeho nejvyšší titul císařský, stejně tak jako jeho následovníků Václava IV. a Zikmunda.

Pozn. Husitské revoluční hnutí, v duchu snah o duchovní náboženskou nápravu a sociální spravedlnost, vytyčilo jako základní symbol kalich. Jednoduchý a výrazný a ve své době známý tvar kalicha byl doplněn o hostii (oplatku), které symbolizovaly podávání těla i krve pod obojím způsobem na paměť Poslední večeře Páně, kdy se Ježíš Kristus loučil se svými učedníky. Jedním ze základů husitského učení byla totiž rovnost všech křesťanů před Bohem, ověřovaná a zpečeťovaná mší svatou, při níž její účastníci přijímali od kněze nejen chléb-hostii (jak tomu bylo v církvi římské) , ale i víno, které od té doby směli přijímat jen kněží.

Kalich se poprvé jako heraldický husitský prvek objevil již v roce 1420 na pečeti Jana Žižky z Trocnova a potom na pečetích Tábora a dalších husitských měst., Jeho masové používání ovlivnilo označování husitů za kališníky.

Českým královským erbem za husitských válek zůstal štít s dvouocasým lvem, jako takový byl používán za Jiřího z Poděbrad, kdy se v královské pečeti objevila poprvé orlice slezská odvozená z erbu vratislavského knížectví.

Za Jagellonců došlo k personální unii mezi českým a uherským státem, což mělo také svůj odraz v pečeti Vladislava II. Jagellonského, kde se poprvé setkává český lev s uherským znakem (čtyři vodorovné pruhy) ve čtvrceném štítě.
Do třicetileté války býval ve čtvrceném štítě český znak vždy rovnocenným partnerem znakům uherským. Také po nástupu Habsburků na český trůn reprezentuje štít s dvouocasým lvem vždy české země.

Česká zemská stavovská šlechta, stejně jako stavy moravské, byla ve stálé opozici vůči centralizačnímu úsilí Habsburků spojeného se snahou o absolutní moc v monarchii. Proto vždy vystupovala pod svými zemskými znaky, což vyvrcholilo za neúspěšného stavovského povstání v letech 1618 až 1620. Vítězství Habsburků po třicetileté válce znamenalo ve státní heraldice trvalou převahu černého říšského orla (dvouhlavého) jako základního symbolu.

V době, kdy hrozilo habsburskému domu nebezpečí, jako např. za vlády Marie Terezie, kdy se sílící Prusko snažilo mocensky a územně vytlačit Habsburky z vlivu na evropské dění, se dostávalo zemským symbolům i ze strany císařovny většího důrazu a významu. Např. změny v armádě (1743-1745): nové praporce a standarty s dělenými štíty se zemskými znaky místo císařského orla. Na praporech a medailích se tehdy objevil i zajímavý emblém českého lva, třímajícího v pravé tlapě patriarší uherský (později slovenský) dvojkříž. Tento emblém poprvé symbolizoval spojení českých zemí a Slovenska.

Od konce 18. století se objevovala snaha převýšit klasický český štít s korunovaným lvem ještě samostatnou svatováclavskou korunou, symbolizující spojení všech zemí Koruny české. Od národního obrození až do r. 1918 se pak zato kombinace symbolů stala výrazem touhy po české státnosti a boje za národní a jazyková práva. Především revoluční rok 1848 se stává rokem, kdy se český erb a samostatný emblém lva stal symbolem boje za národní samostatnost.

Od 2. poloviny 19. století se formálně stává symbol českého královského lva protiváhou úředního státního znaku - říšského dvouhlavého orla s habsbursko-lotrinským dynastickým štítkem na hrudi.

Odbojové použití původních zemských znaků (Čech, Moravy, Slezska a Slovenska) jako národně osvobozeneckých symbolů v letech bojů za rozbití Rakouska-Uherska v době 1. světové války a vytvoření jednotného nástupnického československého státu, bylo vyjádřeno zákonitě na především vojenských dobrovolnických praporech, čímž vznikla jednoznačná a výrazná tradice našich ozbrojených sil, charakterizovaná dobrovolností, vysokými morálními a vlasteneckými hodnotami. Tak postupně živelně vznikl sdružený odbojový znak, který byl postupně doplňován lipovými ratolestmi či lístky, (dříve i svatováclavskou korunou, husitskými palcáty, kalichy, sudlicemi a řemdihy). U tohoto sdruženého znaku bylo příznačné, že heraldické figury -lev i orlice- měly korunky.

Tolik k vývoji orlice ve státním znaku ČR do r. 1918.

^Zpět na začátek článku^