Vznik vlastních gruntovních knih se datuje do 15. až 16. století, kdy jsou zaváděny jako správní knihy poddanského vlastnictví. Pozemkové knihy se postupem času proměňovaly. Vyvíjely se co do názvu i formálního vzhledu. Měnil se také jejich obsah. Vedle knih obsahově jednotných se objevují i knihy obsahově smíšené. Jsou dochovány knihy vedené vždy jen pro jednu obec a vedle nich nacházíme i takové, které vedly záznamy společně pro více obcí. Nejstarší z nich byly vedeny na Moravě spolu s ostatními gruntovními knihami, přibližně stejným způsobem jako v Čechách. Existovaly však i značné rozdíly.
Každé panství se řídilo vlastními hospodářskými instrukcemi a vedení pozemkových knih podléhalo místním zvyklostem. Užívalo se pro ně i pojmenování purkrechtní kniha, gruntovní kniha nebo gruntovnice. Nejstarším druhem pozemkových knih jsou v Čechách i na Moravě zemské desky, do nichž byly zanášeny změny prováděné na svobodném, především šlechtickém majetku.
Definitivně byla instituce gruntovních knih upravena říšským zákonem č. 95 ze dne 25. 7.1871 (tzv. knihovní zákon). Ten upravoval zakládání nových pozemkových knih jako dokladů o vlastnictví.
V letech 1934–1950 převzal archiv od všech moravských okresních soudů celkem 21537 gruntovních knih všech typů z let 1465–1888. V roce 1951 byly všechny knihy obcí nacházející se mimo tehdejší kraj předány do péče příslušných státních archivů.