Umělecké centrum UP

V roce 2004 pořádá XV. sněm rodový kraj Olomouc. Při výběru vhodných prostorů vstoupili členové rodového kraje v jednání s Univerzitou Palackého. Výsledkem je nabídka využití Uměleckého centra Univerzity Palackého.

Dovolujeme si pro lepší orientaci našich členů použít propagačního materiálu Univerzity.

Pokud se chcete blíže seznámit s Univezitou Palackého přejděte na její stránky upol.cz.

Konvikt jako Umělecké centrum Univerzity Palackého

Barokní budova bývalého jezuitského konviktu je jednou z nejstarších součástí olomoucké univerzity. Po její náročné a velkorysé rekonstrukci získala Univerzita Palackého prostorný historický komplex s mnoha originálními prostorami. Pět uměnovědných a uměnovýchovných kateder filozofické a pedagogické fakulty tak dostalo nové posluchárny, ateliéry, studia, reprezentativní konferenční sály pro mezinárodní setkání a pracovny pro své studenty a pedagogy. Historické centrum Olomouce bylo současně obohaceno o další středisko kultury a umění.

Umělecké centrum Univerzity Palackého není jen pracovištěm určeným výuce a výzkumu, ale chce se zapojit do každodenního kulturního a uměleckého života města a regionu s vlastní vyhraněnou dramaturgií. Osobnosti a soubory zde vystupující budou spojeny s odborným zaměřením zdejších pracovišť a s jejich styky s umělci a odborníky z České republiky i ze zahraničí. Olomoučané a turisté sem přijíždějící mohou navštěvovat univerzitní kino a divadlo, atraktivní koncertní síň v kapli Božího těla, výstavy instalované v rozlehlých chodbách i v galerii Konvikt a představení a koncerty pořádané v atriu a na nádvoří. Po skončení produkcí mohou návštěvníci setrvat v restauraci nebo ve studentském klubu v suterénu. Umělecké centrum UP bude otevřeno i o prázdninách, aby se tu mohly konat letní filmové školy a divadelní přehlídky, výtvarné plenéry a koncerty pod širým nebem. Zdejší prostory budou využívány i v rámci Olomouckého kulturního léta. Umělecké centrum UP bude v rámci těchto aktivit spolupracovat s magistrátem města Olomouce, se zastupitelstvem Olomouckého kraje, s institucemi a firmami v regionu a se sponzory.

V budově Uměleckého centra UP se nachází několik místností dostatečně reprezentačních a prostorných ke konání XV. sněmu ZSRU:


		Lectorium (místnost č. 117, 1. patro) slouží k výuce Katedře výtvarné výchovy, kapacita 100 posluchačů

		Komorní sál (č. 112, 1. patro) slouží k výuce Katedře hudební výchovy, kapacita 60 posluchačů

		Auditorium (č.109, 1. patro) slouží k výuce Katedře dějin umění, kapacita 120i posluchačů

		kaple Božího Těla - stručný historický výklad kapacita 72 míst Předpokládané místo konání sXV. sněmu ZSRU.

		Divadelní sál (3. patro) patří Katedře teorie a dějin dramatických umění

		Filmový sál (3. patro) patří Katedře teorie a dějin dramatických umění, kapacita 60 míst

		Atrium (přízemí) Tento prostor je využíván k výtvarným, divadelním a hudebním produkcím, včetně produkcí mimouniverzitních subjektů.

Kaple Božího Těla

V areálu olomouckého jezuitského konviktu se původně nalézala židovská čtvrť se synagogou. V roce 1454 vypověděl český král Ladislav Pohrobek Židy z královských měst a olomoucká synagoga byla poté přestavěna na kapli Božího Těla. Jediným dodnes patrným stavebním reliktem původní židovské čtvrti zůstala gotická Židovská brána. Po příchodu jezuitů do Olomouce roku 1566 a po založení olomoucké jezuitské univerzity v roce 1573 se kaple Božího Těla stala domácí kaplí renesančního jezuitského konviktu, jehož místo zaujal na počátku sedmdesátých let 17. století barokní Starý konvikt. Dnešní podobu získala kaple v souvislosti s výstavbou Nového konviktu, která byla poslední realizací unikátního barokního komplexu jezuitských budov. Stavbu kaple řídil mezi léty 1721-1724 (pravděpodobně podle vlastního projektu) olomoucký stavitel Jan Jakub Kniebandl. Jako vzor architektonického řešení posloužil kostel jezuitských noviců San Andreo di Quirinale v Římě, projektovaný Gianlorenzem Berninim. Autorem štukové a sochařské výzdoby byl Filip Sattler, jeden z nejvýraznějších nositelů berniniovských principů sochařské tvorby na Moravě, což se projevilo i ve trojici ženských postav - alegorie Lásky, Naděje a Víry. Monumentální fresková výzdoba klenby, ztvárňující legendu o vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary v bitvě u Olomouce v roce 1241, je dílem olomouckého malíře Jana Kryštofa Handkeho a jeho malířské dílny a patří mezi nejkvalitnější výtvory olomouckého barokního nástěnného malířství. Jezuity upravená legenda o hrdinství Jaroslava ze Šternberka je v Handkeho freskách aktualizována, a to v souvislosti s osvobozením Vídně z tureckého obléhání v roce 1683, o něž se nejvíce zasloužil polský král Jan III. Sobieski. Barokní spiritualita, akcentující uctívání eucharistie, přispěla nejen k volbě tematiky malířské výzdoby, ale i k architektonickému řešení, neboť půdorys kaple připomíná tvar hostie - Božího Těla. Kaple, nazývaná podle svého tvaru také Oval-Kirche, sloužila k bohoslužbám až do roku 1778, kdy byla olomoucká univerzita reskriptem císaře Josefa II. přemístěna do Brna a budovy konviktu byly nadále (až do roku 1994) využívány jako kasárny a vojenské sklady. V 19. století se v kapli konaly evangelické bohoslužby. V roce 2002 byla kaple Božího Těla v rámci rekonstrukce bývalého jezuitského konviktu a pro potřeby Uměleckého centra Univerzity Palackého komplexně restaurována. V současnosti slouží ke koncertním a výukovým účelům.