Stavovské listy 2003 č.2

Rodový kraj Praha

Od vydání minulých Stavovských listů se členové RK Praha sešli dvakrát. Dne 18. 2. 2003 v salonku restaurace Na Pasece v počtu 7 členů a týž den v Poetické kavárně v počtu 4 členů. Tématy schůzky byly: informace o problémech řešených na jednání zemské rady, seznámení se s obsahem internetových stránek zsru.cz a návrhy na další činnost. O obsahu a závěrech jednání zemské rady informovala hejtmanka paní Ing. Bc. Eva Bergerová. O stavu internetových stránek a záměrech dalšího rozvoje informoval pan Ing. Vladimír Berger. Svůj výklad dokládal praktickými ukázkami na notebooku. V návrzích činností na další období zaujal pozornost návrh paní Bergerové uspořádat výlet poslední květnovou sobotu na Brandýský zámek spojený se seznámením historických památek ve Staré Boleslavi spojených s tak zvanou Boleslavskou tragédii (vraždou knížete Václava).
Dne 15. 4. 2003 proběhla schůzka v salonku restaurace Na Pasece v počtu 5 členů. Z tradičně se účastnících členů chyběla paní Bergerová, z důvodů služební cesty v Brně, kterou zastoupil pan Berger a pan Kemr, kterému stále přetrvávají problémy s bolavým kolenem. Tématy schůzky byly obdobné jako předcházejících. Přibyla otázka přípravy rodového kraje Praha na XV. sněm ZSRU v Brně. Seznámení s obsahem jednání zemské rady provedl pan Berger, který seznámil přítomné se stavem internetových stránek zsru.cz s důrazem na obsah příspěvků rodového kraje Praha. Diskuse se zaměřovala nejen k obsahu, ale i ke grafickému provedení. Pan Berger přislíbil na další jednání přinést návrhy stránek s jiným barevným provedením nadpisů a fonty, které navrhnou členové. Ostatní členové přislíbili zaslat své návrhy obsahu.
V přípravě na sněm bude realizovaná výroba standarty rodového kraje Praha. Do 20. května 2003 budou rozeslány pozvánky na sněm všem i neaktivním členům rodového kraje. Tím chceme ověřit zájem o další práci i těch členů, kteří se dlouhodobě nezúčastňují aktivního spolkového života, včetně těch, kteří dlouhodobě neplatí členské příspěvky.
Do 15. května 2003 rozešlu pozvánky s plánem prohlídky Brandýského zámku a pamětihodností Staré Boleslavi. Pan Berger zapracuje na internetové stránky zsru.cz. Při práci s agendou rodového kraje jsem zjistila nedostatky v adresách našich členů. Proto žádám všechny členy, kteří mě dosud neinformovali o změnách alespoň telefonního kontaktu, ať tak učiní buď na adresu Ing. Bc. Eva Vladimíra BERGEROVÁ, Zahradnická 1722, 250 01 Brandýs nad Labem, nebo na stacionární telefon 326 904 900, nebo na emailovou adresu praha@zsru.cz, případně ti, kteří mají kontakt na můj mobil formou SMS.

Ing.Bc.EvaVladimíraBergerová
Hejtmanka RK Praha

Rodový kraj Benešov

Rekonstrukci kostela na Chvojně protahuje nedostatek peněz.

Přestože je pro veřejnost kostel sv.Jakuba a Filipa na Chvojně nedaleko Benešova otevřen prakticky celoročně, na jeho prohlídku by se v zimním období vydal pravděpodobně málokdo.
"Přes zimu se z kostela stává doslova lednice," říká Václav Potůček, krajský hejtman Zemské stavovské rodové unie, která se od roku 1998 o záchranu vzácné historické památky stará. "Kvůli zimě by tam návštěvníci hodinu nevydrželi." Také proto se letošní první koncert, jehož výtěžek půjde na obnovu kostela, má konat až v květnu. "Jestliže nám to dovolí počasí, bude ale už koncem dubna." přeje si Potůček. Nejen na výtěžcích ze vstupného, ale také na bezplatné práci členů Unie závisí pokrok při rekonstrukci kostela. První letošní brigádu si členové Unie naplánovali na 26.duben.
V době, kdy o kostel se souhlasem římskokatolické církve začala Unie pečovat, byla stavba v zuboženém stavu. Stát o pozdně románský kostel nejevil zájem, střechou zatékalo, ve věži pálili satanisté ohně. Po malých krůčcích se Unii podařilo takřka nemožné. Uskutečnění řady dalších, především odborných zásahů, ale oddaluje nedostatek peněz.
Jednou z nerozsáhlejších letošních prací, na kterou se podařilo zajistit finanční prostředky, je rekonstrukce kostelního zvonu. je nejméně 500 let starý a váží kolem osmi set kilogramů.
"Více nám o něm prozradí nápisy, které bychom měli odhalit. Celá rekonstrukce bude probíhat podle technologie zvonařů a pod dohledem památkářů," sděluje Václav Potůček.
Kostel je zajímavý nejen polohou, ale je výjimečný i svou výzdobou. Na zdech jsou fresky z roku 1220, které dosud nebyly restaurovány. Nástěnné malby vytvořil neznámý umělec na nerovné omítce. kromě patronů kostela, sv.Jakuba a Filipa v životní velikosti, znázornil i donátory přivádějící svatým mužům obětního býčka, korunovaci svaté Panny Marie s Jezulátkem a očistec. Na něm jde zástup lidí odpykávajících si zbytek svých hříchů. Další vzácnost a tajemství skrývá podzemí kostela.
"Co v hrobce je, zatím nevíme," přiznává Potůček. Tuší ale, že jsou tam pochováni majitelé chvojenského panství. Kdy bude mramorová deska odkryta, závisí na památkářích, církvi a penězích. Tajemství podzemí ovšem zůstalo skryto i po nájezdech vykradačů hrobů. Ti sice plastikou a nápisy zdobený kámen páčidly po jeho okrajích značně poškodili, desku se jim však odstranit nepodařilo.
Na prohlídku kostela, který má úzký vztah s Konopištěm a arcivévodou Františkem Ferdinandem d¨Este, je možné se vydat prakticky kdykoliv.
Předem je však nutné se domluvit s Václavem Potůčkem na telefonních číslech 317 725 052, nebo 604 980 442.
Podrobnosti jsou uvedeny na pohlednici kostela sv.Jakuba a Filipa na Chvojně.

Převzato z benešovských novin

Rodový kraj Chrudim

Členka Zemské stavovské rodové unie , rodačka z Vysokého Mýta, absolventka gym-nazia ve Vysokém Mýtě, jinak Choceňačka, paní Jiřina Přívratská, členka Státní opery v Praze, pozvala nás, členy ZSRU , na operu Aida, kde zpívá a hraje hlavní roli, Amneris, dceru egyptského krále. Představení se konalo v úterý 4. března 2003 ve Státní opeře v Praze. S umělkyní Jiřinou Přívratskou a jejím kolegou Richardem Haanem ( zpívá a hraje egyptského krále, otce Aidy ), jsme měli možnost hovořit před předsta-vením a poznat tak tyto umělce osobně. Představení bylo vyprodáno, převážně zahraničními turisty hovořícími anglicky. Atraktivní podívanou, plnou zvukových a scénických dojmů, napsal Verdi na objednávku ve svých 58 letech. Operu složil za neuvěřitelné čtyři měsíce. Premiéru měla dne 24.2.1871 v Teatro de l Opera v Kahiře, při příležitosti otevření Suezského průplavu.
Pražské představení mělo obrovský úspěch, především díky pěveckému nasazení Jiřiny Přívratské, která v opeře Aida dominovala. Po představení řekla, že se jí zpívalo ( v italském jazyce ) velice dobře, především proto, že bylo kultivované a znalé obecenstvo.
Za ZSRU, Rodový kraj Chrudim, se zúčastnili: Dr. Augustin Andrle, Richard Andrle, Ing. Jiří Zedníček, Mgr. Zdena Derková, Ing. Jiří Derka a Mgr. Anna Reinišová.3

Mezzosopranistka Jiřina Přívratská

se narodila dne 31.10.1951 ve Vysokém Mýtě. Od svého dětství, které prožila v Chocni, ráda zpívá. Tuto zálibu zdědila po své babičce, která svůj krásný dramatický soprán uplatňovala při zpěvu na kůru a ve sborových sólech ve Zvukoboru. Na Lidové škole umění se učila sedm let hře na violoncello. Současně se učila zpívat u profesorky Mgr. Olgy Škorpilové. Od čtrnácti let zpívala populární písně a šansony s kapelou v Chocni. V roce 1970 skončila na pražské pěvecké soutěži Intertalent na druhém místě za Jitkou Molavcovou. Mezitím studovala střední školu STZŠ v Lanškrouně. Po absolvování školy nastoupila jako sekretářka na Federálním výboru Svazarmu v Praze. Při zaměstnání vystudovala zpěv u zaslou-žilé umělkyně Milady Musilové. Následně v roce 1974 byla přijata na AMU v Praze na obor zpěv. Studium zakončila v roce 1979 u profesora T. Šrubaře.

Během studia se zúčastnila několika pěveckých soutěží doma i v zahraničí a to vždy s oceněním za přední umístění. V roce 1979 hostovala ve Státní opeře v Brně. Od roku 1982 byla sólistkou Jihočeského divadla České Budějovice. Zde si nejvíce cení postav Mozartova Cherubína, Thomasovy Mignon, Pucciniho Suzuki a Verdiho Eboli. Od roku 1987 hostovala v Národním divadle v Praze. Od 1.9.1990 měla v ND jako sólistka celý úvazek. Po oddělení tehdejšího Smetanova divadla zůstala v nově ustavené Státní opeře, kde je dodnes. Zde absolvovala mnoho nových rolí, byla to například Magdalena ve Verdiho Rigolettu, Amneris v Aidě, Emilie v Otellovi, Ulrica v Maškarním plesu a dále Olga, ježibaba, Suzuki, Iokasté, Azucéna, Emilie, Giovanna, Bianca a další postavy. V této době se snaží rozšířit svůj repertoár o postavy moderní opery. V televizním provedení Memento od Juraje Filase zpívala role matky a učitelky. Byla obsazena i do nahrávky opery Josefa Matěje 40 dnů hory Musa Dagh, vydané Pantonem na gramofonových deskách, kde zpívala úlohu věštkyně Nunik. V oblasti písňového repertoáru nazpívala díla Bacha, Händla, Mozarta, Haydna, Glucka, Beethovena, Čajkovského, Smetany, Martinů, Ostrčila. Ve švýcarské televizi zpívala altový part Mozartova Requiem. Jiřina Přívratská nadále pracuje na svém hlase. Přišla na to, že se hlas během života mění, proto provádí rezonanční cviky a dechová cvičení. Často vystupuje v zahraničí, ve Švýcarsku, Japonsku, Německu, Rakousku atd. Své pěvecké umění předvádí na řadě koncertů u nás na Pražském jaru i na soukromých koncertech pořádaných zahraničními ambasádami. Pravidelně účinkuje na Staro-městském náměstí v Praze v historickém domě U Zvonu a v kostele sv. Martina ve zdi. Kromě své umělecké činnosti žije Jiřina Přívratská jen pro svou rodinu a přátele. Její manžel Ing. Milan Pačes se narodil také ve Vysokém Mýtě. Mají spolu syna Filipa narozeného v roce 1979. Jiřina Přívratská ráda sportuje, hraje tenis a lyžuje v Orlických horách, v Orlickém Záhoří. Zpěvu umí hodně obětovat, je zřejmé, že nepostrádá umělecké i lidské předpoklady, aby mohla přesvědčivě oživovat lidské osudy postav, které smí dosud vytvářet. K nejmilejším z nich patří jistě Azucena, Eboli, Ulrica, či z českých Ježibaba. Jsou to příznačně ty, v nichž vystupovala a nalezla cestu k člověku. A o to v jejím umění vždy jde.

Dr. Augustin Andrle Hejtman RK Chrudim

ROSTISLAV - MORAVSKÝ KRÁL A SVĚTEC

Rostislav, osvícený král Moravanů byl současník nejen východofranského krále Ludvíka Němce a papežů Mikuláše I. a Hadriána II., ale též východního římského císaře Michaela III. a zčásti ještě i jeho nástupce Basilia I., konstantinopolských patriarchů Fotia a Ignatia, benátských dóžat Petra Tradenika a Orso Perticipata, gruzínského krále a kuropalate Bagrata Bagrationi i bagdádského chalífy Muhammada I. král Rostislav představuje světlou postavu evropských dějin, jak pro své zásluhy o šíření křesťanství v domácím jazyce, což umožnilo vznik slovanské knižní vzdělanosti, která se stala základem národních duchovních kultur slovanských národů, tak o uspořádání norem právního života království Moravanů na základě římsko-byzantského křesťanského právního řádu, což opět mělo své důsledky v jiných slovanských zemích. Zejména je zde nutno připomenout Makedonii, Bulharsko a starou Rus, dále i Srbsko, Valašsko a Moldavsko. Značný ohlas našla staromoravská slovanská literární tradice též v Chorvatsku a zčásti se tyto ohlasy projevily i v raně středověkých Čechách a Malopolsku. A to vše bylo důsledkem úsilí Moravanů a jejich krále Rostislava o uhájení a zabezpečení samostatného postavení moravského státu v evropském římském křesťanském universu. "Božímu vnuknutí", které podle legendy osvítilo krále Moravanů, následovala žádost do Konstantinopole, příchod Konstantina a Metoděje a jejich působení na Moravě se všemi jeho důsledky ve slovanském prostředí. A tak Rostislav stál vlastně na počátku řetězce, který ústil jednáním Konstantina a Metoděje v Římě, kde se významně zasloužili o universální pojetí křesťanské církve a evropské vzdělanosti. Za své zásluhy se oba svatí moravští patroni stali r. 1980 spolupatrony Evropy.
Rostislav, král Moravanů, nemohl ovšem při svém rozhodování a vysílání poselstev do Říma a Konstantinopole tušit důsledky, které přinese jeho rozhodnutí pro moravské země, jež se tak staly kolébkou slovanské literární kultury pro větší část slovanského světa.
Rostislav nemohl před jedenácti sty lety tušit, že slovanská knižní vzdělanost, o jejíž vznik v rámci latinské hemisféry usiloval, a která se programově měla odtud rozšířit do ostatních slovanských zemí, že tato vzdělanost se potom s dočasnou politicko-kulturní vazbou Moravy na Byzanc, stane pro tuto východní Římskou říši a konstantinopolský patriarchát prostředkem k utváření východoevropského okruhu řecko-slovanské vzdělanosti, který zejména po církevním schismatu své odlišnosti od latinského okruhu vzdělanosti stále více zdůrazňoval. Počátky západo-východního členění Evropy tkvějí ovšem již v antickém období a ve staletích předtím, než papež Mikuláš I. nevyhověl Rostislavově žádosti, čímž zavdal příčinu ke všemu, co potom následovalo.
Rostislav sám neměl ovšem pochyb, že království Moravanů je součástí latinské sféry římského křesťanského universa, což patrně i jeho jménem potvrdili v Římě papeži Hadriánovi II. Konstantin a Metoděj. Rostislav však odmítal východofranské pojetí a představy o hierarchii uspořádání světské vlády. Rostislavovo úsilí směřovalo k zahraničně politickému zabezpečení samostatného postavení království Moravanů v římském křesťanském universu vedle západního Římského impéria a zejména východofranského království. Vše mělo podpořit a zajistit rozšíření a upevnění křesťanství a jeho řádů v zemi, a to nejvhodněji v domácím jazyce. A všemu měla prospívat vlastní moravská církevní organizace s vlastním biskupem. A nezáleželo ani tak na tom, že z různých důvodů mohla být jedna část Rostislavovy iniciativy realizována z Konstantinopole a další z Říma, obojí mělo v té době svou křesťanskou universální platnost, i když primát tu zřejmě měla - a z postupu jednání Rostislava je to patrné - nejvyšší duchovní hlava křesťanského světa v Římě, na kterou se pak orientoval i Svatopluk. Rostislavova osobnost, jakožto krále Moravanů se stala symbolem křesťanského panovníka, hájícího své království i svou čest a důstojnost. Když selhaly všechny vojenské snahy východních Franků o jeho podřízení, útoky a intervence vyzněly naprázdno, nezbylo jim než nastrojit Rostislavovi pomocí vlastního králova synovce úklady, kterým padl nakonec za oběť. Následovalo velké fyzické a morální utrpení kdysi mocného krále, když od svých nepřátel byl vláčen v řetězech do Řezna, sídla svého celoživotního nepřítele a tam uvržen do temnice. Svévolný soud nepřátelských velmožů a stejně nepřátelského Ludvíka Němce mučil nebohého krále mnohem více morálně než tělesně. Ale ani těchto mučení nebyl ušetřen, když křesťanský král Ludvík Němec přikázal stejně křesťanského krále oslepit. Klášterní brána se za ním zavřela a s ní i další zprávy o jeho osudu až do hodiny příchodu milosrdné a věčné blaženosti...

Město tvé, blažený, které ví, žes občanem nebes,
Jak učí svatý Pavel,
Skvěle tě uctívá a velebí dnes slávu tvou, slavný.

Metoděj, arcibiskup moravský,
Kánon k poctě sv. Dimitriovi VIII.v.2.

Rostislav, král moravský, podnícen Bohem, držel radu se svými knížaty a s Moravany i vyslal k císaři Michaelovy posly, hovořící: "Ačkoliv naši lidé odvrhli pohanství a drží se křesťanského zákona, nemáme takového učitele, který by nám v našem jazyce vyložil pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorující to, nás napodobily.
Tož, pošli nám, vladaři, takového biskupa a učitele, neboť od vás vždy vyhází do všech zemí dobrý zákon."

Moravská legenda
Život Konstantina Filozofa, kap. XIV

James Licek - šlechetný skrblík

Lickův příběh začíná v době rychlé změny amerického Západu. Nová transkontinentální železnice teprve nedávno spojila mladý stát Kalifornii s nově založenými středisky vědy a obchodu na Východě. Zlatá horečka zanechala ve svých stopách hluboké změny v krajině i nové ekonomii. Vznikaly velké majetky a mezi těmi, kdo dosáhli bohatství byl i Pennsylvánský Němec prostého původu, potomek pobělohorského emigranta z Čech, který našel zlato ne v předhůří Sierry Nevady, ale v konjunktuře nemovitostí výrazně podporované bezprecendentním růstem Kalifornie.
Když James Licek umíral v San Franciscu v přepychovém hotelu, který postavil, vydával poslední příkazy pro disponování svým majetkem. Jeho největším samostatným odkazem měla být stavba observatoře nesoucí jeho jméno. Teleskop, který v duchu viděl
- jednak jako z dálky viditelné vědeckéh zařízení a jednak jako památník sobě samému
- měl být nepřekonatelný.
Ale nejdříve je třeba vyprávět Lickův vlastní zvláštní životní příběh: Od Pennsylvánského truhláře ke Kalifornskému milionářovi:

"Byl čestný, pracovitý muž se zdravým rozumem, ale známý mnoha exentricitami a rozmary a když byl starší, stal se vznětlivým a nepříjemným. Jeho výborná a zasloužená pověst se zakládá na posledním odkazu jeho milionů, které po odečtení částek pro zaopatření jeho příbuzných, odkázal různým vědeckým, charitativním a výchovným institucím pro dobro a užitek dárcovy druhé vlasti."

( Hubert H. Bancroft, Rosemary Lick's The Generous mise)

James Licek se narodil ve Stumpstownu ( nyní Frederickburg) v Pennsylvanii 25.srpna 1796, jako nejstarší ze sedmi dětí. Jeho otec byl kvalifikovaný truhlář a James se ve svých třinácti letech stal jeho učněm. Za mistrova vedení se vyučil truhlářem a potom uměleckým truhlářem. Byl klidným a poslušným žákem, který navzdory jakékoliv vnitřní zášti, kterou snad mohl chovat proti svému přísnému otci, se snažil dosáhnout dokonalosti, která se od něj očekávala. Časem se jeho zručnost vyrovnala šikovnosti jeho učitele. James mohl vést ve Stumpstownu nenápadný život v rodinné firmě a vyrábět krásné cedrové skříně pro místní obchod, ale když mu bylo 21 let , změnila běh jeho života nešťastná láska.

Chodil nějakou dobu s dívkou, která se jmenovala Barbara Snavely. Byla dcerou místního mlynáře a farmáře. James byl do Barbary velice zamilovaný. Jednoho dne se mu svěřila, že je těhotná. Byl tím velice znepokojen a měl v úmyslu udělat tu pravou věc a okamžitě se s ní oženit. Ale když druhý den mluvil s jejím otce a požádal ho o dovolení oženit se jeho dcerou Barbarou, Henry Snavely byl velmi rozhořčený právě tím čistým úmyslem mladého truhlářského učedníka, který měl tolik opovážlivosti, že požádal o ruku jeho dcery.
"Máš ve své peněžence nějaké penny?" zeptal se Jamese. Aniž by čekal na odpověď, pokračoval: "Až budeš mít mlýn tak veliký a drahý jako je ten můj, můžeš dostat ruku mé dcery, ale dřív ne."
Rozlobený James vyrazil z domu, ale než odešel, odsekl zpupnému mlynáři: "Jednou budu mít takový mlýn, že ten váš vedle něj bude vypadat jako prasečí chlívek!"

( z The Generous Afiser Rowemary Lick)

Hluboce zklamaný Licek hned potom odjel za Stumpstownu. Práci našel v Baltimoru, kde se naučil stavět klavíry a brzy si otevřel svůj vlastní obchod v New Yorku. Když v roce 1821 Licek zjistil, že se jeho klavíry vyvážejí do Jižní Ameriky, zabalil si své nástroje, hoblici a svůj majetek a odjel lodí do Argentiny. Uvědomil si totiž, že bude-li obchodovat sám, může rychleji nabýt majetku, který potřeboval k získání ruky své milované Barbary.
Léta strávená v Jižní Americe - bylo jich celkem třicet - přinesla Lickovi prosperitu. Zařídil si dílnu v Buenos Aires, kde se brzy, díky své poctivosti a vynikající řemeslné zručnosti, zařadil mezi úctyhodné osoby. Jeho obchody kvetly i když v zemi probíhaly opakované a často divoké převraty. Licek měl zpočátku tvrdý život. Byl často nemocný a měl značnou nevýhodu v tom, že neuměl španělsky. Přijel ve velmi nestabilní době a stal se svědkem krvavých povstání ve městě. V roce 1825, když měl v obchodování úspěch a perfektně zvládl jazyk, Licek svému otci napsal, že " ... v jedné chvíli se vznáším v nebi a ve druhé v hloubi pekla ase smrtí v tisíci podobách před očima. Určitě žádný poklidný život. Nepřál bych to ani svému úhlavnímu nepříteli."
V témže roce zanechal Licek svůj obchod v rukou jednoho důvěryhodného muže a podnikl roční cestu po Evropě. Doufal, že opět nabyde zdraví a duševní klid. Na zpáteční cestě se loď v příšerné bouři téměř potopila a pak, když se přiblížila k Buenos Aires, byla zajata portugalským Válečníkem. Cestující i posádka byli odvezeni do Montevidea (dnešní Uruquay) jako váleční zajatci. Lickovi se podařilo utéci, šel pěšky a když se vrátil domů zjistil, že jeho obchod velmi potřebuje jeho péči.
Licek začal okamžitě získávat jmění. Velmi brzy svůj obchod s piány uvedl do stavu bývalé prosperity a lukrativně začal obchodovat s kožešinami. Do roku 1832 vydělal tolik peněz, že podle svého přání mohl podniknout cestu zpět do Stumpstownu a konečně požádat o ruku své nevěsty, která, jak doufal, na něj bude čekat. Ale ačkoliv Lick přivezl 40.000 $, nesetkal se ani se svou nevěstou, o kterou tolik usiloval, ani se svým synem Johnem. Barbara, která se již za dva roky provdala za jiného muže, když se dozvěděla o Lickově návštěvě odjela i se synem z Stumpstownu.
Sklíčený Licek se vrátil do Buenos Aires, ale protože tam hrozila revoluce, přestěhoval se do Valparana v Chile. O čtyři roky později opět utíkal před hrozící válkou a přesídlil do třetího a posledního jihoamerického domova, do Limy v Peru. Jako dříve i zde mu jeho vysoká mravní úroveň zajistila vynikající pověst a jeho služby se brzy velmi žádaly. V Limě strávil Licek úspěšných deset let, ale v roce 1840 se rozhodl, že se vrátí do Severní Ameriky. Jako vždy chtivý čtenář novin pečlivě sledoval politické dění a tedy i diskuze o suverenitě Texasu, o sporu mezi Mexikem a Spojenými státy a usoudil, že válka je nevyhnutelná. Licek byl pevně přesvědčen, že USA zvítězí a budou anektovat Kalifornii, oplývající mnoha možnostmi, zvláště pro muže, majícího představivost podporovanou kapitálem. Jakmile se Licek rozhodl, horlivě se snažil odjet, ale zůstal v Limě dalších 18 měsíců aby v duchu svých zásad dokončil vlastníma rukama nevyřízené zakázky na dvanáct klavírů, jelikož jeho, většinou mexičtí, dělníci odešli bojovat do války vypuknuvší v dubnu roku 1846. Když své závazky splnil, odplul v listopadu roku 1847 do Kalifornie na brize Lady Adams.
V lednu 1848 dorazil Licek do San Franciska, ani ne měsíc před tím, než Smlouva Quadalupských Hidalgů odstoupila Kalifornii Spojeným státům. Přivezl si sebou své nářadí, hoblici a železný trezor se 30.000 $ v peruánském zlatě. (Přivezl také 600 liber čokolády, kterou v Limě koupil od svého souseda - cukráře. Čokoláda šla rychle na odbyt a na Lickovu radu se San Francisko stalo novým domovem Dominga Ghirardelliho, což je jméno, které je až do dneška synonymem San Franciska.
Licek se podíval na pahorky a mořský břeh zalitý přílivem u městečka z chatrčí, které mělo 1.000 obyvatel a svůj přirozený přístav a viděl vzkvétající město a obchodní středisko. Téměř okamžitě začal měnit hotovost za pozemky. Nakupoval vychytrale a bez váhání a do poloviny března získal 37 stavebních míst v San Francisku. Lickova fenomenální nákupní horečka se stala předmětem hovorů ve městě a mnozí ho jistě považovali za pomateného a nadšeně mu prodávali.
Co však Licek ani lidé ze San Franciska nemohli předvídat byla událost, která měnila kalifornské dějiny a její ekonomice dala úplně jiný směr. Objev zlata na Suttersonově mlýně ( Sutterson's Mill) v rozmezí několika týdnů od Lickova příjezdu brzy zvyšoval boom, takže v dalších dvou letech vzrostl počet obyvatel v San Francisku na 20.000.
I konzervativní Licek se nakazil zlatou horečkou, ale týden v blátě zlatých polí ho přesvědčil, že jeho budoucnost neleží ve třpytivém kovu pod zemí, ale v zemi jako takové. Okamžitými a právně zajištěnými investicemi mohl kupovat ohromný nemovitý majetek v době, kdy se místním usedlíkům obávajícím se prodeje, zdálo výhodnější hledat poklad ve zlatonosných úpatích hor. Tento nejistý trh dovolil Lickovi koupit více pozemků, než kolik by jinak byl schopen. Zatímco tyto okolnosti způsobila jistě šťastná náhoda, na druhé straně Licek měl inteligenci, odvahu a kapitál a mohl tak využít příležitosti.
Nyní ve svých zhruba 45 letech byl Licek vysoký, statný, jeho výrazný obličej orámovaný přísným vousem a hlava s tmavými hustými vlasy doplňovaly Lickovu impozantní postavu. Jak se zvyšovalo Lickovo bohatství a majetek, jeho zájem se stále více obracel k půdě. Správou svého majetku v San Francisku pověřil agenta a svou pozornost obrátil na velký lán země, který vlastnil u San Jose. Mistrovsky využil své nadání pro zahradnictví a své sady zvelebil tak, že se staly nejlepšími v zemi a své produkty prodával lačným usedlíkům v San Francisku.
Na březích řeky Guadalupe postavil mlýn, vedle něhož by mlýn Henryho Snavelyho "vypadal jako prasečí chlívek". Mnoho práce udělal Licek sám na marnotratném projektu za 200.000 dolarů, který vešel ve známost extravagantním využitím nejdražšího strojního zařízení a nejvzácnějších druhů dřeva jako "Mahagonový mlýn" a "Lickův vrtoch". Když byl konečně v roce 1855 dokončen, Licek si ho dal vyfotografovat a snímky poslal do Stumpstownu. Ale uplynulo třicetsedm let a s největší pravděpodobností byl Snavely mrtev. Licek nezapomněl na slib pronesený ve vzteku, který dal mlynáři.
V témže roce poslal Licek pro svého syna Johna, jenž se jako třicetisedmiletý muž nikdy se svým otcem nesetkal. Přivezl zprávu, že jeho matka Barbara před čtyřmi lety zemřela. John zůstal u otce po dobu osmi let, ale vztahy mezi nimi nebyly jednoduché. Přestože ho Licek jmenoval ředitelem mlýna, považoval ho za nezodpovědného a bez ctižádosti.
Zpočátku spolu Licek a jeho syn sdíleli chatu. Licek doufal, že se jejich vztahy zlepší a vystavěl koloniální sídlo s mramorovými krby v každém z dvacetičtyř pokojů, ale k jeho velkému zklamání dával John přednost prosté chatě. Brzy ztratil zájem na projektu i Licek sám. Nikdy velký dům nezařídil nábytkem, spal na starých dveřích podepřených dvěma soudky od hřebíků, na novinách rozprostřených v prázdných pokojích sušil ovoce ze svých zahrad. V roce 1863 se John vrátil do Pennsylvanie a zpět přijel, až když byl jeho otec na smrtelné posteli.
Ačkoliv byl známý - někdy kritizovaný - pro své prosté zvyky, měl vizionářskou schopnost velkého formátu. Koncem roku 1861 začal v San Francisku budovat hotel, který získal pověst jako nejskvělejší na západ od Mississipi. Jídelna pro 400 hostů byla navržena podle jídelny, kterou Licek viděl před 35 lety v paláci ve Versailles. Licek se na výstavbě aktivně podílel, přepečlivě vyřezával a vlastnoručně umisťoval intarzie z vzácného dřeva v jídelně. Hotel byl známý jako Lickův dům a byl zničen při velkém ohni, který v San Francisku následoval po zemětřesení v roce 1906.

Pokračování

Orlice ve státním znaku ČR

(Příspěvek k nastávajícím Zemským sněmům ZSRU na Moravě-v Brně a Olomouci)

     Orlice (lat. aquila, fr. aigle, něm. Adler, angl. eagle) v české heraldické terminologii figura zobrazovaná jako jednohlavý orel hledící vpravo (výjimečně vlevo), mající přes prsa pružinu nebo pásku (perisonium) v podobě ležícího půlměsíce, jetelovitě nebo liliovitě ukončenou.
     Orlice je odpradávna symbolem panovnické moci. Jako král ptactva vyjadřovala orlice (orel) moc, sílu, odvahu, statečnost a bojovnost od nejstarších dob (Asýrie, Babylon, Egypt, Persie) a představovala znamení božské i lidské moci a vlády. Ve starém Římě byla (resp. byl, tj. orel -pomineme-li české heraldické názvosloví) symbolem boha Jupitera a orel se stal znakem římských legií.
     Orlice vznášející se k nebi vyjadřovala nejen vládu " z Boží milost" Dei gratia, ale také světovládný nárok. Tento symbol si oblíbili římští císařové a od nich pak převzali i panovníci křesťanští ( němečtí králové, pruští králové, francouzští císařové (Napoleon I. a III..). Orlice se stala erbovním znamením řady monarchií a zemí: Španělsko, Morava, Slezsko, Polsko, Německo, Rakousko, měst: Olomouc, Znojmo, Chrudim, Přeštice, rodů: z Kolovrat, Žďárští ze Žďáru, z Olbramovic, i atributem světců: sv. Jan Evangelista apod.
     Orlice v plamenech
     Podle kronikáře Dalimila (Dalimilova kronika) ji získal již Břetislav I. (1034-1055) s právem při cestách v císařských službách : "..vypalovat každý kout za sebou na celou míli, zářit rudou pochodní..."
     Plameny na jeho černém peří tedy vyjadřovaly tu výsadu, že panovník má právo ohlašovat svůj příjezd na říšský sněm zapálením vesnic v okolí města, do nějž byl sněm svolán.
(Pozn. Původním symbolem knížecí moci bylo kopí. Stylizovaná kopí se objevují na denárech knížete Spytihněva II., krále Vratislava II. a Bořivoje II., jako jediný atribut držený daným panovníkem. O posvátném významu knížecího kopí svědčí tradice zachycená kanovníkem vyšehradským, který zaznamenal užití kopí sv. Václava s praporcem biskupa Vojtěcha v bitvě u Chlumce v r. 1126.
     Primárním znakem českého panovníka v době předheraldické byl praporec typu gonfanonu s několika cípy)- zvláště na vyobrazením patrona České země , sv. Václava, gonfanon jednoznačně vyjadřoval knížecí hodnost. Až do vlády Vladislava II. (1140-1173) drželi vyobrazovaní čeští panovníci jako symboly kopí a korouhev ).
Orlici převzali do znaku naši Přemyslovci.
     Nejstarší dochované vyobrazení orlice z r. 1192 máme na pečeti kralevice Přemysla, pozdějšího krále Přemysla Otakara I. Je možné, že orlici již používal kníže Vladislav II. v době druhé křížové výpravy evropských panovníků a šlechty v letech 1147-1148. Kronikář Dalimil popisuje vyznamenání knížete (krále) Vladislava II. císařem Fridrichem Barbarossou r. 1158 za udatnost při dobývání Milána, kdy mu císař uděluje královskou hodnost a "...dá černého orla, který štít českých knížat zdobil dodneška, jednoocasým lvem zaměnit..."
     Nástupci Vladislava II. (1140-1173) mívali ve svém štítě jak orlici, tak i lva.
Přemysl Otakar I. zavedl v r. 1192 první tzv. jezdeckou pečeť panovnickou s orlicí, kterou po získání dědičného trvalého královského titulu doplnil dvouocasým lvem. Lev byl poprvé použit na jezdecké pečeti Přemyslova bratra, moravského markraběte Vladislava Jindřicha (pečeť listiny z r. 1213, na kterém však nebylo zřetelné, zda měl jeden nebo dva ocasy). V Dalimilově kronice stálo, že druhý ocas českému lvu přidal král ( později císař) Oto IV. za pomoc při porážce odbojných Sasů r. 1204.
     Pozn. Dalimil ve své kronice píše o polepšení znaku, které měl udělit římský král Ota IV. (1198-1215) takto:"...Na paměť vítězství nad Sasem českého lva druhým ocasem obdařil...".Nejstarší barevné zobrazení obou symbolů přemyslovských panovníků nalezneme v Pasionálu abatyše Kunhuty, který vznikl v letech 1313-1321.
Spolehlivé vyobrazení českého dvouocasého lva je doloženo na pečeti kralevice Přemysla, pozdějšího Přemysla Otakara II. v r. 1247.
     Roku 1197 byl Přemysl I. uznán císařem Jindřichem IV. za českého panovníka. Jeho pokus o dobytí trůnu však nebyl úspěšný, takže musel z Čech odejít. Za českého panovníka byl zvolen moravský markrabě Vladislav Jindřich (1197). Následná výprava Přemysla Otakara I. proti svému bratru Vladislavovi skončila vzájemnou dohodou, kdy se Vladislav vzdal vlády v zemi ve prospěch svého bratra Přemysla a sám se spokojil s markrabstvím moravským.
Přemysl Otakar I. v čele Čech si ponechal ve znaku orlici, Vladislav přijal do erbu lva. Moravský markrabě Vladislav Jindřich však umřel r. 1222 bezdětný a jeho země přešla (včetně lva) na Přemysla Otakara II.

Po celou první polovinu 13. století byly u nás používány oba základní symboly (orlice a lev) s tím rozdílem, že plamennou orlici používal vládnoucí panovník jako symbol zemský, a lev představoval dynastický znak, vyjadřující příslušnost k přemyslovskému rodu rozvětvenému tehdy do několika větví.

     Přemysl Otakar II. byl vynikajícím politikem. Uź jako markrabě získal sňatkem rakouské země. Aby vyjádřil svoji výjimečnost a zároveň čekatelství na pražský stolec, rozhodl se v Brně užívat jako znak lva se dvěma ocasy. Otázkou zůstává, proč dva ocasy. Jedna z variant říká, že vznikl prostým přiložením dvou lvů na sebe. Podle stejné logiky dostala později dvě hlavy i orlice). Zdvojení hlav, používané od r. 1410 (králem Zikmund Lucemburský), vyjadřovalo svrchovanou autoritu a světovládný nárok.
     Nejrůznější objekty a symboly panovnické moci Přemysla II. Otakara a Václava I. nesly často oba znaky, jak plaménkovou orlici sv. Václava , tak novějšího lva. Šlechtická shromáždění na sněmech zdůrazňovala nejvyšší moc světce Václava v jeho zemi a proti výsostnému rodovému znaku lva kladla na svatováclavský štít a korouhev plaménkovou orlici. Přemyslovští panovníci naopak ve snaze omezit moc šlechty dávali stále více přednost erbu se lvem. Tento znak potom od konce 13. století vyjadřoval skutečnost, že ústřední státní moc je v rukou panovníka.
Takzvaná plamenná orlice byla až do r. 1253 erbem dynastie a znakem země (do nástupu Přemysla Otakara II.).
     Barvy:
     Počínaje Přemyslem Otakarem II. bývá v atributech moci zastoupena i moravská šachovaná orlice. Šachování orlice se poprvé objevilo na pečeti města Znojma v r. 1272. Zpočátku se užívala orlice v červeném štítu červeně šachovaná, pak ve štítu modrém stříbrnočervená.
Za obranu Vídně císař Fridrich III. odměnil Moravany polepšením stříbrné barvy na zlatou. V 17. století pak Moravané změnily barvy, modré pole zaměnili za zlaté a orlici ponechali červenostříbrné. Zmatek v barvách dosáhl takové míry, že moravský zemský znak měl jiné barvy než v erbu císařství v zahraničí. Tuto situaci uznal i Ferdinand Dobrotivý, ovšem odmítl barvy změnit.
Pro Slezsko se vžila černá orlice na zlatém poli se stříbrnou pružinou na prsou, která byla původně znakem vratislavského knížectví. V současné době je umístěn uprostřed pružiny malý křížek.
     Zbraslavská kronika píše o Václavu II. (1278-1305), že :"...měl na štítu lva, znamení Samsona, hrozného nepřátelům, v duši však orla vzhůru k bohu letícího...". Lze mluvit o tom, že lev byl postupně chápán jako symbol českého státu, zatímco svatováclavská plamenná orlice se stala erbem přemyslovského rodu.
     Následně poté orlice zůstala stranou. Až po letech ji Jan Lucemburský udělil jako znak tridentským biskupům. Na domácí půdu ji pak vrátil Karel IV. v rámci obnovy přemyslovských tradic a rozvoje kultu sv. Václava. Jeho říšská orlice dokumentovala jeho nejvyšší titul císařský, stejně tak jako jeho následovníků Václava IV. a Zikmunda.
     Pozn. Husitské revoluční hnutí, v duchu snah o duchovní náboženskou nápravu a sociální spravedlnost, vytyčilo jako základní symbol kalich. Jednoduchý a výrazný a ve své době známý tvar kalicha byl doplněn o hostii (oplatku), které symbolizovaly podávání těla i krve pod obojím způsobem na paměť Poslední večeře Páně, kdy se Ježíš Kristus loučil se svými učedníky. Jedním ze základů husitského učení byla totiž rovnost všech křesťanů před Bohem, ověřovaná a zpečeťovaná mší svatou, při níž její účastníci přijímali od kněze nejen chléb-hostii (jak tomu bylo v církvi římské) , ale i víno, které od té doby směli přijímat jen kněží.
     Kalich se poprvé jako heraldický husitský prvek objevil již v roce 1420 na pečeti Jana Žižky z Trocnova a potom na pečetích Tábora a dalších husitských měst., Jeho masové používání ovlivnilo označování husitů za kališníky.
     Českým královským erbem za husitských válek zůstal štít s dvouocasým lvem, jako takový byl používán za Jiřího z Poděbrad, kdy se v královské pečeti objevila poprvé orlice slezská odvozená z erbu vratislavského knížectví.
     Za Jagellonců došlo k personální unii mezi českým a uherským státem, což mělo také svůj odraz v pečeti Vladislava II. Jagellonského, kde se poprvé setkává český lev s uherským znakem (čtyři vodorovné pruhy) ve čtvrceném štítě.
Do třicetileté války býval ve čtvrceném štítě český znak vždy rovnocenným partnerem znakům uherským. Také po nástupu Habsburků na český trůn reprezentuje štít s dvouocasým lvem vždy české země.
     Česká zemská stavovská šlechta, stejně jako stavy moravské, byla ve stálé opozici vůči centralizačnímu úsilí Habsburků spojeného se snahou o absolutní moc v monarchii. Proto vždy vystupovala pod svými zemskými znaky, což vyvrcholilo za neúspěšného stavovského povstání v letech 1618 až 1620. Vítězství Habsburků po třicetileté válce znamenalo ve státní heraldice trvalou převahu černého říšského orla (dvouhlavého) jako základního symbolu.
     V době, kdy hrozilo habsburskému domu nebezpečí, jako např. za vlády Marie Terezie, kdy se sílící Prusko snažilo mocensky a územně vytlačit Habsburky z vlivu na evropské dění, se dostávalo zemským symbolům i ze strany císařovny většího důrazu a významu. Např. změny v armádě (1743-1745): nové praporce a standarty s dělenými štíty se zemskými znaky místo císařského orla. Na praporech a medailích se tehdy objevil i zajímavý emblém českého lva, třímajícího v pravé tlapě patriarší uherský (později slovenský) dvojkříž. Tento emblém poprvé symbolizoval spojení českých zemí a Slovenska.
     Od konce 18. století se objevovala snaha převýšit klasický český štít s korunovaným lvem ještě samostatnou svatováclavskou korunou, symbolizující spojení všech zemí Koruny české. Od národního obrození až do r. 1918 se pak zato kombinace symbolů stala výrazem touhy po české státnosti a boje za národní a jazyková práva. Především revoluční rok 1848 se stává rokem, kdy se český erb a samostatný emblém lva stal symbolem boje za národní samostatnost.
     Od 2. poloviny 19. století se formálně stává symbol českého královského lva protiváhou úředního státního znaku - říšského dvouhlavého orla s habsbursko-lotrinským dynastickým štítkem na hrudi.
     Odbojové použití původních zemských znaků (Čech, Moravy, Slezska a Slovenska) jako národně osvobozeneckých symbolů v letech bojů za rozbití Rakouska-Uherska v době 1. světové války a vytvoření jednotného nástupnického československého státu, bylo vyjádřeno zákonitě na především vojenských dobrovolnických praporech, čímž vznikla jednoznačná a výrazná tradice našich ozbrojených sil, charakterizovaná dobrovolností, vysokými morálními a vlasteneckými hodnotami. Tak postupně živelně vznikl sdružený odbojový znak, který byl postupně doplňován lipovými ratolestmi či lístky, (dříve i svatováclavskou korunou, husitskými palcáty, kalichy, sudlicemi a řemdihy). U tohoto sdruženého znaku bylo příznačné, že heraldické figury -lev i orlice- měly korunky.
     Tolik k vývoji orlice ve státním znaku ČR do r. 1918.

Antonín Urbánek ze Zděchova
Hejtman RK Plzeň

-	Plán činnosti ZSRU na rok 2003
-	Z rodových krajů:
		Rodový kraj Praha
		Rodový kraj Benešov
		Rodový kraj Brno
		Rodový kraj Chrudim
		Rodový kraj Liberec
		Rodový kraj Olomouc
-	Pohledy do historie
		K pravoslavnému svatořečení svatého Rostislava v Brně
		Rostislav - Moravský král a světec
-	Lickové z Rýzmburka
		James Licek - šlechetný skrblík
-	Orlice ve státním znaku ČR
-	Pozvánka na XIV. sněm ZSRU v Brně
-	Malý slovníček archivní terminologie

Plán činnosti ZSRU na rok 2003
Duben:	12. dubna zasedání ZSR v Brně 25. dubna uzávěrka příspěvků pro Stavovské listy 2/03
Květen:	15. května vydání Stavovských listů 2/03
Červen:	7. června Zemský sněm ZSRU v Brně
Srpen:	1. až 2. srpna Celostátní setkání RKCH - Nové Hrady u Chrudimi
Září:	12. až 14. září Celostátní setkání členů ZSRU v Hamru na Jezeře 13. září 11:00 hod. Zasedání ZSR - Hamr na Jezeře 15. září uzávěrka příspěvků pro Stavovské listy 3/03
Říjen:	1. října vydání Stavovských listů 3/03
Listopad:	Rodové kraje
Prosinec:	6. prosince zasedání ZSR v Praze 2 na Břežance a uzávěrka příspěvků pro Stavovské listy 4/03 20. prosince vydání Stavovských listů 4/03

Rodový kraj Brno
Členové Rodového kraje Brno se v tomto období plně věnují přípravě XIV. Zemského sněmu, který se bude konat v Brně ve dnech 7. - 8. června 2003. Více najdete na pozvánce, která je přílohou tohoto čísla Stavovských listů. Jiří Václav Procházka z Radlic Hejtman Rodového kraje Brno

Pohledy do historie
K PRAVOSLAVNÉMU SVATOŘEČENÍ SVATÉHO ROSTISLAVA V BRNĚ
Před 9-ti roky 30. října L.P. 1994 v neděli v katedrálním pravoslavném chrámu sv. Václava v Brně vyvrcholila slavnost svatořečení sv. Rostislava. Synod pravoslavných biskupů prohlásil knížete a krále Rostislava světcem. Jak konstatoval synod biskupů kníže a král Rostislav z Božího vybídnutí pozval na Moravu bratry věrozvěsty Cyrila a Metoděje s jejich družinou, aby naučili naše předky chválit Boha jejich rodným slovanským jazykem i starobylou staroslověnštinou. Svatořečení Rostislavovo svým oficiálním listem posvětil a schválil pravoslavný patriarcha Bartolomeos v Konstantinopoli východním to Novém Římě a dnem pravoslavného svátku sv. Rostislava stanovil jednou provždy 28. říjen. Rostislav, král Moravanů, náleží mezi ty osvícené evropské panovníky, kteří do posledního dechu hájili samostatnost svého království a povznesli svůj národ a stát na evropskou kulturní úroveň. Království Moravanů nabylo svými vztahy k římskému papežství a východnímu Římskému impériu mezinárodního významu. Za svou úspěšnou činnost na poli válečném a diplomatickém zaplatil však král Moravanů nakonec hlubokým ponížením, morálním a fyzickým utrpením a posléze svým životem. Utrpení za šíření křesťanství v domácím jazyce a písmu a za hájení vlastního lidu mu sice přineslo gloriolu mučednictví, avšak s úpadkem moravské státnosti se mu už nemohlo dostat oficiálního uznání. Po obsazení Moravy byli nositelé ideje moravské státnosti odstraněni a s novou vládní mocí počal na Moravu pronikat i její státní kult a její ideologie. A tak je dnes král Rostislav, symbol moravského křesťanství a státnosti 9.století, na jejichž oltář položil svůj život, ponecháván mimo okruh těch, kteří si svým utrpením plně zasloužili obecného uznání in urbe et orbe. Jiří Václav Procházka EqM z Radlic Řádný člen Královského řádu Moravských rytířů Svatého Rostislava a Kolumbana