Úvod.
Šlechta jako držitelka svrchované moci nad životy a majetky poddaných
a vykonavatelka moci státu byla odpradávna součástí staročeského i
staromoravského státního zřízení.
Nejstaršího českého kronikaře Kosmu ani nenapadlo, že by základy
státu stály na někom jiném než na šlechtě, jejíž příslušníci jsou
označování jako přední mužové, předáci či urození ( primates, comites,
seniores, proderes ).
Samo slovo šlechta není vůbec staročeské či slovanské, nýbrž pochází
ze staré horní němčiny.A třebaže slovo „ šlechta „ u nás zdomácnělo až
někdy ve 13. století, vůbec to neznamená, že by šlechta neexistovala už
dříve.
Kreslení rodokmenu by se dalo skoro pokládat za typickou lidskou
vlastnost.
Slovo „ rod „ je přitom vžité konvenční označení sociální struktury,
tvořené příbuznými osobami, které odvozují svůj původ od jednoho
společného předka, a protože dnes známe celou řadu více či méně
nepřerušených posloupnosti nejrůznějších osob s „ modrou krvi „ ,
hovoříme o šlechtických rodech.
Vědomí vzájemné spřízněnosti, ať už skutečné či vybájené, mohlo mít
politické a majetkoprávní konsekvence, v reálnem životě ale vůbec
nefungovalo. Sociální interakce se neodehrávaly v rámci rodů, nýbrž
rodin. Psát historii šlechtický rodů je proto dost obtížné, protože
takřka o žádném z naších vrcholně středověkých šlechtických rodů
nemůžeme tvrdit, že by šlo o rod a že by se jako rod choval. Zní to na
první pohled jako nonsens, protože slůvko „ rod „ máme ve svém podvědomí
tak zafixované, že se nám příčí přijmout jinou představu.
Ve skutečnosti tomu tak ale opravdu bylo – rod nehrál v státoprávním
systému středověké stavovské společnosti žádnou úlohu a málokdo s ním
počítal. Představitele jednotlivých „ rodů „ vystupují v historických
pramenech jako solitéři, hájící nikoliv čest a prospěch rodu, ale
především svou vlastní kapsu a své zájmy, do kterých zahrnovali nanejvýš
nejbližší rodinné příslušníky.
Rodový erb, který je dosti důležitý, neboť představuje vlastně ten
nejvýznamnější rozlišovací znak, podle něhož členy rodu dokážeme
identifikovat.
Dříve než vkročíme do houštiny genealogických vazeb, prosekejme se
neméně hustým chřástem informací, které o našich rodech nashromáždily
několikeré generace historiků.
Klíčem k poznání historie rodu by mohla být ves.Mohla by být, kdyby se
jen dochovalo o trochu více pramenů.Pokud bychom totiž vycházeli jen ze
šlechtických přídomků, mohli bychom snadno dojít na scestí.
Ves, důležitá součást našich dějin.
Každý se někde narodil a tím byl počat život, který byl dále spjatý se
vsi.
Ves se časem rozrostla v město, některé zanikly úplně.
Historie a pamětihodnosti města Olomouc.
Pokusím se popsat obec centra našeho rodového kraje.
Rovinatou oblastí Hornomoravského úvalu protéká řeka Morava. V jejím
centru leží Olomouc, plná historických památek.
Centrum města je obklopeno půvabnými rozlehlými parky a středověkými
hradbami a má po Praze statut druhé nejstarobylejší a největší památkové
rezervace v naší republice.
Olomouc, dnešní stotisícové město ležící v srdci Hané, patří a
odedávna patřilo k nejvýznamnějším moravským městům. Nejstarší osídlení
na území dnešního města Olomouc dokládají archeologické nálezy již od
dob prehistorických. Poloha při jižní větvi euroasijské magistrály
znamenala od poloviny 10. století rychlý růst hospodářského a
politického významu.
Volba prvotní moravské rezidence českých panovníků po připojení
Moravy k přemyslovskému státu pak následně padla na Olomouc.
Jako první údělný moravský kníže se v Olomouci usadil přinejmenším od
roku 1030 Břetislav, syn českého knížete Oldřicha.
První zmínkou o „ hradě Olomouci „ je pak záznam v Kosmově kronice z
roku 1055. Po tomto datu se Olomouc stala centrem jednoho ze tří nově
vzniklých moravských údělných knížectví – olomouckého, brněnského a
znojemského.
Značný význam pro raně středověkou Olomouc mělo založení nového
moravského biskupství u olomouckého kostela sv.Petra roku 1063.
Kolem roku 1200 se završilo panování olomouckých údělných knížat.
Po nich vládli na Moravě markrabata nebo přímo čeští panovníci.
Moravská markrabata, ale v Olomouci neměla trvalé sídlo, hrad se
postupně stával jen střediskem provinční správy.
Kdy bylo vlastně přesně založeno královské město Olomouc nevíme.
Nedochovala se bohužel jeho zakládací listina. Stalo se tak patrně před
rokem 1246 za krále Václava I.
Období rozkvětu královského města Olomouce je vkládáno do období
vlády Lucemburků. Jan Lucemburský roku 1314 město Olomouc označil jako
hlavní město Moravy.
Skutečnosti ovšem bylo, že o prvenství Olomouc stále soupeřila s
Brnem.
Pro dvě části Moravy byly vedeny dvoje zemské desky, stejně tak
zemský soud zasedal střídavě v obou městech.
V době husitských válek byla Olomouc baštou římskokatolické církve.
Roku 1469 byl v Olomouci dokonce prohlášen českým králem uherský král
Matyáš Korvín.
Díky vzestupu hospodářských a společenských poměrů zajímala Olomouc
již koncem 15. století opět přední místo mezi městy v českých zemích.
Doba renesance však byla i obdobím náboženských sporů mezi katolíky a
protestanty.
V Olomouci je doloženo více než dvacet významných šlechtických rodů,
jako byli Pernštejnové, Liechtensteinové, páni z Boskovic, páni z
Ludanic, páni z Žerotína a další.
Významným příznivcem jezuitského řádu ( 1556 ) byl biskup Vilém
Prusinovský, jemuž Olomouc vděčí za založení druhé nejstarší university
v českých zemích – jezuitské akademie. Stalo se tak roku 1573.
V předbělohorském období byla Olomouc s osmi tisíci obyvatel a počtem
1200 domů druhým největším městem v českých zemích po Praze.
Velmi citelně zasáhla Olomouc třicetiletá válka. Válkou zkoušená
Olomouc pak zažila v létech 1642 – 1644 několik neúspěšných obléhání
císařským vojskem. Švédům se v Olomouci zalíbilo natolik, že zde
setrvali dlouhých osm let a opustili jej až po zaplacení válečné náhrady
roku 1650.
Roku 1655, císař Ferdinand III. vyhlásil Olomouc pevnostním městem.
Obranyschopnost pak dostala pevnost pouze jednou, a to roku 1758. Tehdy
město odolalo pruskému obléhání.
Roku 1762 pak městu potvrdila výsady používání titulu královské
hlavní město císařovna.
Olomouc se nevyhnula požáru 1701 či morové epidemii 1713 – 1715.
V roce 1770 bylo ve městě zřízeno stále divadlo.
Velký význam mělo pro Olomouc povýšení biskupství na arcibiskupství
roku 1777.
Roku 1767 při pobytu v Olomouci zkomponoval Wolfgang Amadeus Mozart
svou VI.symfonii F-dur.
V létech 1827 – 1830 bylo vystavěno nové divadlo.
V roce 1820 – byl založen první olomoucký park.
Značný význam pro hospodářský rozmach města byl příjezd prvního vlaku
roku 1841.
Roku 1886 byla Olomouc zbavena statutu pevnostního města a tím nastal
rozpuk města naplno. Stavěly se městské plynárny, 1899 první tramvaj,
cukrovary a sladovny, pivovary, železárny a další.
Bouřlivě prožívala Olomouc události roku 1918 spojené se vznikem
československého státu.
Tíživě zasáhla Olomouc nacistická okupace v létech 1939 – 1945,
radostnou kapitolou dějin města nebylo ani období po únoru 1948.
Stopy zanechala komunistická éra všude.
Devadesátá léta znamenala nové naděje pro město i jeho obyvatele.
Olomouc však musela v závěru století projím ještě jednou velmi těžkou
zkouškou. Ničivá povodeň v roce 1997 díky stoleté vodě zatopila více než
čtvrtinu města a zanechala za sebou zkázu.
Století a tisíciletí v Olomouci nakonec uzavírala událost radostná.
Důvodem k velkým oslavám a události více než důstojnou pro uzavření
dějin města sklonku druhého tisíciletí se stalo ocenění práce barokních
umělců i péče současníků o dochovanou památku – vyhlášení barokního
čestného sloupu Nejsvětější Trojice – památkou světového kulturního
dědictví UNESCO. K památkám, které můžeme nyní společně obdivovat patří
katedrála sv. Václava z roku 1109, Přemyslovský palác, orloj na
olomoucké radnici, gotický chrám sv. Mořice, velký barokní komplex
kláštera Hradisko a sousoší Nejsvětější trojice – největší barokní
sousoší v ČR, jehož výška je 35m.
Severovýchodně od Olomouce se vypíná premonstrátský klášter na
Sv.Kopečku – známé poutní místo, který byl při návštěvě papeže Jana
Pavla II. v květnu 1995 prohlášen za basiliku minor.
Jeden z nejnavštěvovanějších hradu na Hané je hrad Bouzov, nejstarší
zmínky pocházejí z konce 13.století.V interiérech hradu byla natočena
již celá řada filmových pohádek.
18 km od Olomouce se nachází město Šternberk se stejnojmenným hradem
upraveným v létech 1532 – 36 na renesanční.
Hrad Slovinec z konce 13. století leží od centra Olomouce jen 30 km.
Kočáry olomouckých biskupů a arcibiskupů si můžeme prohlédnout v
zámku v Náměští na Hané.
Z dalších bezesporu historických zajímavých měst je Kroměříž, jehož
zámek patří mezi naše nejvýznamnější památky.
Mezi vyhledávané se řadí lovecký zámek Chropyně.
K zajímavým historickým místům můžeme přiřadit i renesanční zámek v
Přerově.
Jeden z nejrozsáhlejších hradů ve střední Evropě, původně hrádek
loupeživého rytíře z počátku 14. století je od centra vzdálen asi 30 km.
Je to hrad Helfštýn.
Olomoucký kraj je rovněž bohatý i na přírodní krásy.
Vzpomenu Mladečské jeskyně, Javořičské jeskyně, lázně Teplice nad
Bečvou, solná jeskyně SOLANA.
Každoroční události je výstava FLORA Olomouc – výstava květin a
rostlin.
Je snad toho málo co by Vás mohlo zaujmout? Přijďte a navštivte
památky Rodového kraje Olomouc.
Následovat budou postupně jednotlivá místa podrobněji, vždy jednou
měsíčně jedno místo.
Dne 18.2.2006 zpracoval z podkladů internetu, publikací a knih
:
Daniel Šupík
hejtman Rodového kraje Olomouc.
 |
